Návrat (?)

Asi 10 minut mi trvalo, než jsem se sem vůbec přihlásila. Ještěže existuje služba na obnovení hesla. Kdyby neexistovala, musela bych se každou chvíli někde znovu registrovat a zaplavovala bych registrace různými obměnami slova "achty". Říkám si, když teď obesílám firmy svými životopisy, jestli by nebylo serioznější vytvořit si mail ze jména. Co znamená achty stejně skoro nikdo neví...ale to bych měla další jméno a heslo, o které dvakrát nestojím. Spočítali jste si někdy, kde všude jste pod nějakým jménem a heslem zaevidovaní?

Už jsem blog nepsala bůhví kolik let, je těžké znovu začít. Kdoví, jestli je vůbec o čem psát. Popisovat zážitky ze studentského privátu nebo milostná dobrodružství, bylo zřejmě čtenářsky atraktivnější a vděčnější, než psát o usedlém životě, který vedu teď :). Ale jak je zřejmé z textu výše, hledám práci...a začínají se mi z toho hledání kupit zajímavé historky. Zatím sice žádnou práci nemám a po dnešním pohovoru jsem si téměř jistá, že tu o kterou jsem se ucházela dnes, nezískám, ale zřejmě začíná být o čem psát...když už tedy z toho nic jiného zatím není. Takže příště začnu svůj tragi(komi)cký příběh o hledání práce.

Dodatek

Ještě jsem měla napsat, že jsem byla na Honzíka zlá, když jsem s ním prohrála ve squashi, abyste prý všichni věděli, jaká jsem potvora :o)

Vytvořte si všichni zvířátko

Asi před před rokem jsem v časopise viděla zmínku o jakémsi facebooku. Stránku jsem si našla, ale zrušila jsem si profil na libimseti, na lidech, na chatu už jsem nebyla asi deset let, na spolužáky chodím jednou za měsíc, takže jsem neviděla důvod, proč bych se měla někam registrovat. Vůbec cítím vůči registracím všeho druhu nechuť. Nemám chuť ani virtuálně poznávat nové lidi... Takže jsem se ušklíbla a facebook zavrhla. Postupem času se o něm začaly množit zmínky, přišlo mi to sice zajímavé, ale v žádném případě mě nenapadlo zaregistrovat se. Asi před dvěma týdny mi kolegyně z práce řekla, že si dala fotky na facebook, ať se na ně podívám. Matka šestnáctileté dcery, co počítačům a virtuálnímu světu dvakrát neholduje...to už byl těžší kalibr. Udělala jsem si tedy na facebooku profil. Jen fotka a přezdívka. Po pár minutách jsem zjistila, že jsem nespíš byla mezi posledními na světě, kdo tam profil neměl...Sice mám k tomu webu pořád averzi, takže jeho prostřednictvím odmítám jakkoli komunikovat, ale pořídila jsem si tam zvířátko :o) Jmenuje se Kapitán Morgan a máme ho s Honzou oba moc rádi :o). On obzvlášť... když se po večerech odmítám věnovat jemu a kupuju Morganovi nové oblečky, nábyteček a závodím s ním na stadionu. Takže Facebook ne (pro jistotu napíšu zatím), Pet society ano :o)

Jede se dál

Fajn, máme dvanáct hlasů a já budu dělat, že mě ani nenapadlo, že to celé odhlasovali dva lidé pokaždé na jiném počítači :o) a budu pokračovat dál.

Díky za vaše hlasy...

Chtěla jsem na blog napsat poslední článek k Tunisku. Měl být o tom, jak jsme se handrkovali na bazaru. Ale popadl mě (silněji než obvykle) pocit, že tenhle blog nikdo moc nenavštěvuje. Tedy kromě lidí z celého světa, kteří stejně nerozumí česky a dostali se sem po kliknutí na "next blog". A pokud sem skutečně chodí někdo, kdo česky umí, tak nepíše komentáře ani vzkazy, takže tak i tak mám pocit, že to píšu jen pro sebe (a pro Kaktusku, čehož si vážím, ale přeci jen...no). A byla bych úchyl, když bych v tom takhle pokračovala. Takže spouštím hlasování, které rozhodne o zachování mého blogu. Bude mi stačit deset "ano", abych pokračovala dál (Káťo, když bude nejhůř hlasuj z několika různých počítačů).

Kapsář

Jela jsem tuhle v přeplněném autobuse a když jsem na předposlední zastávce musela vystoupit, aby se lidi dostali ven, mohla jsem se vrátit už jenom na schůdky. Kabelku jsem držela před sebou v ruce, druhou rukou jsem se snažila chytit nějaké tyče. Na poslední chvíli přiskočil do autobusu pán a stoupl si pode mě na poslední schůdek. Měl tak dva metry, sto deset kilo a vypadal na čtyřicet. Zápasila jsem se setrvačností, když jsem ucítila pohyb v kabelce a taky, že ji mám o něco lehčí. Ten chlápek přede mnou nepatrně pohnul rukou. Pustila jsem se a začala jsem kontrolovat, jestli mám všchno, telefon tam byl, klíče taky, chyběla peněženka. Zbývalo posledních pár metrů do zastávky a já nevěděla, co budu dělat. Nevěděla jsem, jestli mi ji sebral ten pán přede mnou v přeplněném autobuse, nebo předtím někdo v přeplněném metru, nebo na zastávce. Přišla zastávka, on vystoupil, aby mohli lidé ven, já vystoupila proti němu. U zastávky na mě sice měl čekat Honza, jenže bohužel řidič zastavil tak, že měl mezi předními a prostředními dveřmi telefonní budku, takže přes ní nebylo vidět. Musela jsem jednat sama, jenže řekněte neznámému chlapovi, že vás okradl... Tak jsem mu řekla: "Pane, vy jste mi asi ukradl peněženku." Když někoho neprávem nařknout, tak slušně...A on zvedl ruce a řekl, že on ne. Jenže v tu chvíli jsem už věděla podle výrazu tváře, tónu hlasu a pohybů, že to byl on. Přerostlý, zřejmě mírně retardovaný, poněkud světlejší Rom. Tak jsem mu řekla, že teda nevím no a ať mi ukáže kapsy. On jenom zvedl ramena jako ať se klidně podívám. Měl zapnuté kapsy u bundy, to mi bylo blbé do nich lézt. Ale pak mi došlo, že to udělal pravou rukou, takže ji má v pravé kapse kalhot, protože kdyby otevřel zip u kapsy, viděla bych to. Sáhla jsem mu do té kapsy a řekla jsem: "Tady ji máme." A pak jsem řekla něco o policajtech a povystoupila jsem před budku, takže mě už Honza viděl, řekla jsem mu, že mi tamhleten chlap ukradl peněženku, tak se za ním vydal. On tam stal přikrčený za budkou a byl asi trochu v šoku. Něž k němu Honza přiběhl, tak se ale rozběhl přes silnici, kde zastavoval autobus do města, naskočil a ujel. Peněženku jsem sice uhájila, nicméně jsem byla celá otřesená z toho, že i mě se dotkla pražská kriminalita. Tak jsem si říkala, že se těším, až se vrátím na tu naši stotisícovou vesnici, kde když otevřeli před třemi roky KFC, stáli lidé ve frontě do půlky náměstí.

Tunisko - část třetí - jídlo, pití

Náš dovolenkový program by se dal hodně zestručnit na: snídaně - odpočinek na lůžku - moře/bazén - oběd - odpočinek u moře/bazénu - pití - moře/bazén - pití, večeře, pití - film - spánek. Vzhledem k tomu, že o válení u bazénu, u moře a v posteli není moc co psát, budu se věnovat stravování. Měli jsme all inclusive, takže jsme v jídle a pití nebyli omezeni. Maximálně rychlostí trávení... ale ta doba, kdy čeští turisté vyžrali celý hotel i za cenu střevní koliky, protože to měli zaplacené, zůstává snad pomalu za námi, takže ani my, když už jsme nemohli, jsme si necpali jídlo pod oblečení, abychom ho mohli konzumovat později na pokoji, v letadle i doma... Co se kuchyně týče, hrála tam velkou úlohu zelenina. K obědu i k večeři byly k dispozici různé gratinované, plněné, pečené, grilované, ... zeleniny různých druhů (i podezřelých typu baklažánu, kterým neholduji) a barev. Obzvláště zábavné mi přislo to, že když něco bylo gratinované nebo zapečené (např. lasagne), byla nahoře vrstva nesladkého pudinku. Takže si člověk zprvu myslel, že si dává do pusy sousto s rozteklým sýrem, načež se málem pozvracel, protože to byl nepřislazený vanilkový pudink. Ten tam byl asi vůbec oblíben, protože tam bylo x druhů dezertů, které ho obsahovaly. To už byl naštěstí přislazený. Maso jsme dostávali krůtí a skopové. Samozřejmě byly v nabídce i ryby a v některých omáčkách plavaly různé posekané chapadlaté potvory. Jinak nic neobvyklého, krom toho, že všechno jídlo bylo úplně neslané. Pití byla kapitola sama pro sebe, jak už mi ostatně naznačil onen zmíněný welcome drink. Pokud to byly nápoje místního původu, nedaly se pít. Smrděly desinfekcí a všechny druhy alkoholických nápojů a míchaných drinků (ne)chutnaly stějně. Takže jsem si dala na začátku koktejl "modrá laguna" a pak ještě něco, co mělo barvu úplně jinou, ale oboje mělo stejnou chuť, takže jsem od té doby pila jen pivo a víno. Pivo bylo divné a dávali ho v 200 ml sklenkách (jako ostatně všechno, aby si pro to otrávený turista musel chodit každých osm minut) a víno taky nebylo z nejlepších, ale pít se dalo. Zrovna jsem si vzpomněla, že když jsme jeli z letiště do hotelu, viděli jsme masnu. Venku na sluníčku visely tři kravské hlavy (useknuté). Bohužel jsme měli dostatek příležitosti si je prohlédnout víc, protože jsme vedle nich stáli na semaforu. Byly obsypané mouchami. Vevnitř v obchodě s dokořán otevřenými dveřmi (bylo 30 ve stínu), viselo na hacích několik cárů masa, tentokrát už alespoň bez kůže, resp. srsti. Ovšem taky to vypadalo nechutně. Na procházce městem jsem pak definitivně ztratila chuť konzumovat jakýkoli místní fast food, co se nabízel na bazaru, protože mouchy tam zřejmě netrápily nikoho. A stejně tak okoralé kousky masy, smrad a týdny přepalovaný tuk. Takže bohužel pro vás (naštěstí pro mé zdraví) nemohu psát o ničem jiném než o hotelové stravě. A kdoví...přemýšlet o tom, jak to asi vypadá v kuchyni, jsem si zakázala, ale byla jsem nakonec vděčná, že si můžu dát baklažán s pudinkem...

Tunisko - část druhá - ubytování

Jak vypadala naše cesta na dovolenou už jsem psala, takže teď je na řadě ten zbytek. Škoda, že jsem přišla na to, že chytám wifi net (protože od našeho hotelu bych to nečekala), až na konci pobytu, kdy už jsme spíš měli starosti se srážením horečky, zaháněním bolesti a sháněním peroxidu vodíku, protože jinak bych mohla psát zážitky zčerstva. Našli jsme si na internetu krásný čtyřhvězdičkový hotel na tuniském ostrově Džerba. Mělo tam být teplo, hotel i pokoje vypadaly hezky...jenže jsme zjistili, že na těch stránkách nestíhají nabídky aktualizovat, takže poslední volná nabídka v našem termínu byla na pevninu do Gammarthu, což je město na severu Tuniska, asi 30km od Tunisu. Dva dny po tom, co jsme zájezd zaplatili, vyšla předpověď na následujících deset dní. Mělo být celou době hnusně. Přeháňky, bouřky, déšť. Z letiště jsme museli do hotelu jet víc než tři hodiny, protože v hlavním městě - Tunisu - nesmí přistávat letadla nasmlouvaná cestovními kancelářemi. Takže 4 hodiny plus zpoždění z letiště nás připravilo o celý první den. Přijeli jsme do hotelu na večeři, místo na oběd. Dostali jsme welcome drink, což byla oranžová "voda", která silně páchla a chutnala desinfekcí. Potom jsme byli zavedeni do pokoje. Nejednalo se o klasický hotel, ale o komplex vzájemně propojených jednopatrových staveb. Do pokoje se vcházelo rovnou zvenčí. Z původní čtyřhvězdy se vyklubala možná dvouhvězda. Teklo umyvadlo, letiště nebylo, jen dvě jednopostele, které když stály u sebe, měly mezi sebou deseticentimetrovou mezeru. Na každé straně dveří bylo jedno úzké okénko s okenicí, přes kterou pronikalo jenom minimum světla, ale otevřená být nemohla, protože by nám lidé, co procházeli kolem, viděli do postele. Na povlečení byly neidentifikovatelné fleky, takže jsem se první noc štítila přikrýt. Televize na pokoji nebyla, ale šlo si za ní případně připlatit. Ze dvou zásuvek fungovala jedna...v koupelně, takže když jsme si chtěli pustit film na notebooku, museli jsme natáhnout kabel přes celý pokoj a držet ho ve vzduchu, protože na podlaze byla voda z toho umyvadla. Když člověk seděl na záchodě, což jsme naštěstí přes mnohá varování, nemuseli dělat často, neustále nám padalo na záda víko. Sprcha byla docela dobrá, jen když se uchytila tak, aby ji člověk nemusel držet v ruce, padala. Takže mě asi třikrát praštila do hlavy a od té doby jsem si ji držela.Vodu samozřejmě bylo možné použít pouze na mytí nebo vypláchnutí pusy po čištění zubů. Ona teda byla hodně chlorovaná a vcelku slaná. Ale když se člověk uprostřed noci vzbudil a už neměl žádnou balenou vodu, musel to vydržet, protože jinak by velmi pravděpodobně strávil na toaletě mnoho času, což by asi byla dost otrava i vzhledem k tomu padajícímu víku. Zato servis byl dokonalý... Pokojská zaklepala a než člověk něco stihl říct, vlezla dovnitř, když nás uviděla na posteli (každé dopoledne brzo po snídani), zasmála se a zase šla jinam, že nebude rušit (ale ono moc nebylo při čem, když jsem každému zvuku, který přišel zvenčí přisuzovala její příchod). Denně měnila povlečení a ručníky a vždycky to nové bylo takové divně navlhlé. Říkala jsem si, že dobře že nevím, jak to vypadá v prádelně. Obecně jsem tedy nestála o to vedět, jak to vypadá v zázemí hotelu :o) První večer jsem byla vcelku zklamaná. A mimochodem jsem si uvědomila, že propagačním fotkám není dobré veřit, protože nikdo neví, jak jsou staré ani kde je vůbec nafotili... Nicméně jsem si rychle zvykla a myslím, že nakonec bych v takovém pokoji byla schopná celkem pohodlně strávit i mnohem delší čas, nehledě na to, že x desítkám procent světové populace se o takovém luxusu může jen zdát...:o)

Tunisko - část první - cesta

Cela leta jsem se strasne tesila, az poprve poletim letadlem. Ja teda uz jednou letela...kdyz jsem byla mala, vyhrala jsem let vetronem. Sedela jsem na dece za pilotem. Dirkama v podlaze prosvitaly paprsky slunce,ve kterych viril prach, bezpecnost predevsim. Ale mne to prislo jako skvele dobrodruzstvi. Takze jsem se tesila na let dopravnim letadlem. V utery jsem se dockala (nakonec). Meli jsme odletat v 8:25, jmeno dopravce (Karthago airlines) ve mne vzbuzovalo malicko neduveru,ale kdyz jsem venku ten stroj videla,obavy opadly. Byla to na pohled zachovala 737. Ovsem po nekolikerem odsunuti odletu jsme na plose uvideli techniky, jak rozdelavaji kryt jedne ze dvou turbin, chvili ji obchazi a bezradne u toho krci rameny. Zacala jsem se tedy znovu bat, tentokrat ze to opravi a my tim budeme muset letet. Premyslela jsem, proc hodla clovek takhle lehkomyslne kvuli par tisicum obetovat svuj zivot...Za trech hodinach to vypadalo, ze nam z Tuniska posilaji nahradni letadlo, ale za chvili nam nekdo vesele oznamil, ze je letadlo opravene (ovsem jedine,co jsem u tech techniku na plose videla za "naradi", byla lepici paska!!!). Rozeslala jsem tedy smsky na rozloucenou a pro blbych par tisic a tyden valeni u more jsem nastoupila do letadla. Uz pri startu (stejne jako po celou dobu letu) jsem uzkostlive poslouchala kazdou zmenu v chodu motoru a neustale jsem se H. ptala, jestli je tohle normalni. Ke vsemu jeste nad letistem v Monastiru byla bourka, takze jsme hodinu navic krouzili v turbulencich nad pousti. Tudiz jsem se mohla zdokonalovat ve sve nove discipline (poslechova diagnostika poruch leteckych motoru). Kodrcave pristani pak pro me bylo prochazkou ruzovym sadem. Jako tresnicka na dortu bylo to, ze jsem se pri vystupu z letadla silne prastila do hlavy, cemuz se vysmala cela arabska posadka i pulka cestujicich. Bohuzel pochybuji, ze me nekdo poveze zpet do CR na oslu... Takze kdybych se nevratila, s Karthago airlines neletejte...

P.S.: omluvte grafickou podobu textu. Pisu ze sveho telefonu bez klavesnice, je to za trest, opravim, az prijedu.

V práci

Jsem pořád v práci, takže jsem byla přesvědčená o tom, že nemám o čem psát, ale i tam člověk občas něco zaslechne, takže...

...Mila (35+) má kamarádku, co dělá prostitutku. Dojíždí každý večer do jednoho luxusního hotelu na Václaváku a za hodinu bere deset tisíc i víc. Tvrdí ale, že ke styku nedochází, že pány jen "obsluhuje" rukama a pusou, čemuž je těžko uvěřit. Za ten pokoj na noc zaplatí sedmičku, ale mívá během ní tak tři čtyři zákazníky. Ti stálejší jí prý vozí parfémy a šperky. Kontaktuje ji personál. Mila říkala, že je té paní něco po čtyřicítce, má piercing v pupíku, který ale není vidět, protože má na břiše tři obrovské špeky a vůbec je prý neatraktivní. Doma má šestnáctiletého syna, ale chodí tam prý jen v kalhotkách (prý má obrovské povislé poprsí), říká, že syn je zvyklý...

...Vendy (19) byla s přítelem v Tunisu na dovolené. Když do něj začal prodavač na bazaru strkat (když smlouváte a řeknete cenu, za kterou zboží koupíte a prodavač na ní pak sleví ze své ceny, nesmíte tu cenu znovu ponížit, jinak je to rozčiluje, jak tomu bylo v tomhle případě), stošedesáticentimetrová, hubená a jemná rusovláska Vendy vzala z poličky papuče, mrštila jimi o zem a začala na prodavače hlasitě anglicky křičet, že je prase (protože si na jinou nadávku nevzpomněla). Celý bazar utichl, protože nikdo z těch muslimů ještě neviděl ženskou muži takhle veřejně nadávat, načež se Vendy s Tomem na chvíli polekali, že teď se na ně všichni vrhnou a na náměstí je ukamenují. Jenže ti arábáci, co tam seděli v hábitech u vodnic se začali strašně smát a smál se i ten prodavač. Takže byli zachráněni. Ovšem před střevní infekcí ochráněni nebyli, ale o tom asi psát nebudu, to by Vendy nebyla ráda.

...Honza (21) se zasnoubil s přítelkyní, se kterou už chodí pět let. Domácí práce si dělí na půl...co bych za to dala... a včera si přinesl z domova čočku s uzeným a okurkami, hrozně to vonělo, tak jsme si šly s Vendy koupit aspoň salát.

...Gábi (myslím taky 21) je hezká a milá a hledá přítele, protože se s někým po pěti letech rozešla. Usiluje o ni jeden Francouz, co má dům někde u moře v Bretani, ale je strašně maličký, takže ho Gábi asi nechce, ale jistá si není...

...Katka (33+) má šestnáctiletou dceru, která se zhlédla v tetování a pierciengu, takže teď Káťa trne, až jí dcera přijde domů s procvaknutým jazykem.

...Míša (21 myslím) je zapřísáhlá metalačka, když někdo pustí jinou hudbu, tak říká, že takové sračky poslouchat nebude a snaží se pustit metal, v čemž se jí všichni ostatní snaží zabránit. Jenže Míša řekne všechno, co si myslí, i to co ještě promyšleno nemá. Takže to tam bývá poměrně zajímavé, protože Mila si nenechá nic líbit a je jako vichřice.

...kluci - drsní skejťáci - co jsou za skříňkou si pořád povídají o tom, kde a jak se opili a zfetovali, občas chodí ven hulit trávu a hrají počítačové hry v pracovní době, protože jejich šéf je stejně starý jako oni a je to jejich kumpán. A zásadně se oslovují "kámo" a "brácho". Pouštejí techno, house a tyhle zvuky, ze kterých mě bolí hlava.

..."modelky", co sedí na druhé straně místnosti za rohem se neustále baví o hubnutí a oblečení a o tom, kdo je looser, protože má nemoderní nábytek. Aniž by se zamyslely nad tím, že kdo má ve dvaceti jako stálé zaměstnání přilepování účtenek na papír, je na tom možná hůř... a tak dále, tentokrát ale musím končit, protože si tam do toho našeho open spaceu musím jít zase na pár hodin sednout.